Na co měli indiáni básničky

Nahuánští tlamatinime,
mudrci, co měli ve své moci
černý a červený inkoust,
nebáli se říct dvanácti mnichům,
oni poslední:

"Vážení pánové, velevážení pánové,
vynaložili jste zajisté úsilí,
abyste se dostali do této země...
Znamenáme snad něco?
Jsme jen obyčejní lidé,
naši bohové jsou již mrtví...
...oni nám dali svá pravidla života...
My víme, od koho pochází život...
Naložte s námi, jak chcete."

I je upálili,
s druhy již dříve zabitými
odešli do jiných říší,
říší poznaných jen díky
"květu a písni".

Verše jim diktoval ten,
kterého nazývali Dárcem života...

"Slyším jeho slovo, opravdu od něj.
Dárci života odpovídá chřestýš.
Vyzpěvuje, nabízí květy..."

Všechno je jen sen,
celý svět pod pátým Sluncem,
říkali tlamatinime,
jen "květ a píseň"
tu po nás zůstanou, jsou věčné...



pokračování - zpět na úvodní stránku