Šamanská nemoc

Prst zkroucený, jeden po druhém, celá ruka, obě.
Nohy vymknuté, kloub po kloubu, odzdola nahoru.
Žebra vlomená do plic, obratle do sebe přestávají zapadat.
Oči plavou v krvi, uchem leze dovnitř chlad, pusou horko.
Nekonečně ran, pěkně bez umrtvení.

On si je bere, ty své tvé kosti, z jeho krve vznikly.
Ztuhly, když je házel za záda. Teď je chce zpátky.
Ale předtím je v tvém těle rozláme.
Vnitřnosti škube a rve, vaří v horkém dechu.
Lebka se plní vodou, lávou, kamenem.

Už jen z výšky vidíš tu spoušť, to tělo, které bylo tvoje
jen zdánlivě. Vzal si ho zpátky.
Čím a jak se na ty trosky díváš, to ví jen on.
I bez uší slyšíš jeho hlas, ty vyčítavé řeči, jak sám trpěl,
když musel souložit s nicotou a dát všemu tvar.

A vida, vracíš se zpátky, to tělo se podobá tomu předtím.
Jenže bys musel být úplně na hlavu, kdyby sis myslel,
že je všechno, jak bylo. Ani omylem.
Hezky názorně ti ukázal, komu patříš. Kdo jsi.
Dal ti rozměr, tíhu, stín, chuť, bolest. A teď se starej!


pokračování - zpět na úvodní stránku